|
Sakristie
- též zákristie; místnost nejčastěji ve východní části kostela nebo kaple, která slouží k uložení bohoslužebných předmětů a přípravě duchovního.
Sanktuárium
- architektonicky pojednaná schránka na oltářní svátosti v presbytáři kostela či kaple. Nejčastěji má podobu skříňky ve zdi.
Sanktusník
- malá věžička se zvonkem budovaná nad presbytářem kostelů a kaplí. Sanktusník může být zděný nebo častěji je součástí dřevěné konstrukce krovu.
Sapa
- přibližovací zákop, užívaný při obléhacích pracech. Umožňuje krytý přesun obléhatelů nejčastěji z obléhacího tábora do předpolí obléhaného objektu. Sapa se velmi
dpbře dochovala například před Novým hradem u Kunratic.
Sedile
- výklenkové sedátko, většinou architektonicky pojednané. U hradů bylo užíváno především v kaplích a v průjezdech bran.
Skarp
- šikmá spodní část vnějšího líce zdi. Slouží jednak k jejímu statickému zpevnění, jednak může být využita při obraně k odrážení kamenů svrhnutých z ochozu či podsebití do
plochy před opevněním. Skarp může být ke zdi připojen i dodatečně. Na našich hradech se s ním setkáváme spíše výjimečně (Žebrák).
Smolný nos
- též piknůsek; otvor ukončený malým arkýřem, který slouží k vylévání vařících tekutin do prostoru při patě opevnění. Jeden z obranných prostředků umožňujících zasažení
útočníků v mrtvém prostoru při patě opevnění.
Stěžejkový padací most
- typ padacího mostu zvedaný pomocí dlouhých rovnoramenných pák - stěžejek, které zapadají do dlouhých, úzkých štěrbin patrných na fasádě brány nad či pod portálem.
V Čechách byl užíván spíše výjimečně. Ve 13. století je doložen archeologicky na Týřově, několik dalších ukázek známe i z mladších období (Kašperk),
zvláště pak z 15. století (Šumburk), Bechyňká brána v Táboře.
Stínka
- historický název pro zub cimbuří.
Stratigrafie
- nauka o vrstvách. Jedna ze základních pracovních metod archeologie středověku. Pomocí studia vzájemného vztahu a zákonitostí ukládání, prezence i absence vrstev různého
charakteru a jejich nálezové náplně (především životních nečistot), které vznikají lidskou činností, jsou získávány nezastupitelné poznatky o stáří, podobě a vývoji
jednotlivých částí hradního areálu, stejně jako o jejich funkční interpretaci.
Středoevropský kastel
- pravidelné, čtyřúhelníkové, nejčastěji čtyřvěžové, původně městské hrady s obvodovou zástavbou. Jejich věže bývají nejčastěji čtverhranné a bez flankovacích schopností.
Horizontální propojení místností v jednotlivých úrovních může být řešeno monumentální formou arkádového ochozu.
Střílna
- otvor sloužící ke střelbě, zpočátku z mechanických střelných zbraní, posléze ze zbraní palných. Nejstarším typen je střílna šterbinová. Navenek se projevuje úzkou šterbinou,
ať již s kamenným ostěním, či provedenou pouze v lomovém zdivu. Dovnitř se její špalety rozšiřují. S rozvojem palných zbraní v 15. století se začíná užívat i specializovaných
typů střílen. Nejčastější je střílna klíčová, jejíž otvor připomíná klíčovou dírku. Spodní kruhová část se nazývá průstřelnice, horní úzká pak průhledítko. Variantami klíčové
střílny jsou střílna křížová (s průhledítkem ve tvaru kříže) či střílna ve tvaru oškrtu (otvoru v mlýnském kameni) se dvěma průhledítky. Střílny mohou nabývat i jiných,
například trojúhelných tvarů, stejně jako čtyřúhelných, typických pro větší ráže. Ke zlepšení odolnosti proti zasažení mohla být střílna situována oproti líci v několika
ústupcích (střílna ústupková). Snaha o získání co nejširšího úhlu výstřelu vedla k situování střílen do středu masivu zdiva, odkud se navenek otevírala šírokými, šikmo
špaletovanými výklenky, či ke vzniku ležatých průstřelnic, zvláště brýlové průstřelnice. Stejným snahám vděčí za svůj vznik i zdvojená střílna, podle charakteristického
půdorysu zvaná kalhotová (Zvíkov). Nejdokonalejší řešení představují střílny Benedikta Rejta s otočnými dřevěnými bubny se štěrbinovou průstřelnicí (Pražský hrad, Švihov).
Výklenky či kobky střílen pro hákovnice byly často opatřovány příčným trámem nebo železnou tyčí k zaklesnutí zbraně (Budyně nad Ohří). Kobky střílen pro těžká děla
(hrubé kusy) byly postupně opatřovány větráním, odvádějícím dým po výstřelu (Tábor) a mohly být uzavírány posuvnými dřevěnými kryty (Prašná věž čili Mihulka na Pražském hradě).
Světnička
- tradiční označení místností, které byly na sklaních hradech vysekány do skály, a to bez ohledu na jejich původní účel.
Sýpka
- samostatné, velké zděné sýpky nalézáme na českých hradech až s rozvojem šlechtického podnikání ve 2. polovině 15. století. Jde o rozměrné, obdélné výrazné stavby, situované
na předhradí, s větším počtem sýpkových pater (Bechyně či Švihov). Až do té doby bylo obilí skladováno v prostorách, které byly součástí jiných, mnohdy významných objektů.
Nejextrémnější případ je velká věž hradu Kost s několika sýpkovými patry, zabírajícími podstatnou část její hmoty.
| 
