Poslední aktualizace tohoto hradu: 24. 8. 2022
|
STRAKONICE |
Zachovaný hrad na levém břehu Otavy ve stejnojmenném městě.
Hrad vznikl přestavbou původního sídla Bavorů ze Strakonic, jehož zbytky odhalil nevelký archeologický výzkum A. Hejny v letech 1975-1976. O tom, že náleží mezi nejstarší šlechtické
hrady, svědčí i skutečnost, že hrad se zde spojil do svérázného celku s johanitskou komendou. V roce 1402 se majiteli celého hradu stali johanité. V roce 1420 ho obléhala husitská vojska pod vedením
Jana Žižky z Trocnova. V roce 1449 zde byla ustavena Strakonická jednota proti Jiřímu Poděbradskému. V 15. století byl hrad poté, co sem přesídlil hlavní konvent z Prahy, zřejmě upravován a rozsáhlé
přestavby a rozšíření se dočkal za komtura Jana z Rožmberka na přelomu 15. a 16. století. V 16. století byl renesančně přestavěn na reprezentační sídlo velkopřevorů. Za třicetileté války ho vyplenila
švédská vojska a následně musel být upravován, při čemž byly sneseny některé z věží. Další dostavba a úpravy proběhly v 18. a 19. století. Majetkem johanitů byl hrad až do roku 1925 a nešťastné úpravy
v letech 1939-1940 prakticky zničily severní křídlo.
Podlouhlá dispozice vodního hradu se původně skládala ze dvou samostatných celků. Východním byla johanitská komenda, při jejímž vzniku bylo využito i staveb (jmenovitě je v darovací
listině z roku 1243 uveden kostel a dům: ecclesiam et domum hospitalis) darovaných Bavorem. Její malé nádvoří, až koncem 13. století opatřené klenutými ambity, na severní a západní straně
lemovala dvě křídla, z nichž západní s tzv. kapitulní síní (patrně onen darovaný dům) si kromě kleneb doposud uchovalo rosetu s bobulemi v ostění a krásný románský portál. Na jižní straně dvůr
uzavírala hradba a na východě západní průčelí kostela sv. Vojtěcha (dnes sv. Prokopa). Šlo o jednolodní stavbu s chórovou věží a se složitou rozměrnou tribunou podklenutou šesti poli křížových kleneb.
Na jižní straně loď kostela sleduje úzký chodbovitý prostor navazující na čtverhranný vystupující objekt dnešní sakristie. Podle výsledků průzkumů J. Varhaníka a T. Kyncla byl chór kostela komendy
nejspíše od počátku opatřen věží. Ke stavbě dvojbokého závěru a dnešní vysoké chórové věže s dřevěným roštem v úrovni prvního patra pak došlo v 90. letech 13. století. Ve druhém desetiletí 14. století
pak byla provedena přestavba lodi kostela, přičemž vznikl i monumentální nápis nad triumfálním obloukem.
Původnímu ohrazení bavorovské části hradu nejspíše přísluší jižní hradba, mezí níž a křídlem s kapitulní síní zůstala úzká ulička a z níž zde mělce vystupuje polookrouhlá věžice.
Další známá fáze výstavby probíhala již ve 2. polovině 13. století v rané gotice. Přísluší jí především podélný palác v bavorovské části na západě ukončený vysokou obdélnou obytnou věží. V jeho
suterénu se doposud dochovala místnost zaklenutá čtyřmi poli kleneb bez žeber na střední sloup. V patře, snad o něco mladším, palác obsahoval i sál osvětlovaný hrotitými okny. Následně, nejspíše
v 70. letech 13. století, vznikla mohutná hradba na západě a severu ohraničující hradní areál a probíhající nejspíše na místě staršího ohrazení neznámé podoby. Zhruba ve středu západní strany je
do ní zavázána okrouhlá věž s břitem, zvaná Rumpál, podle starších písemných pramenů nesla název "pod Čapem". Její břit vznikl "seříznutím" oblého tělesa věže, což je méně běžné, ale nikoliv výjimečné
řešení. Od soudobých bergfritů se odlišuje tím, že ve třetím vstupním patře obsahuje šestidílnou žebrovou klenbou zaklenutou, dvojdílným kružbovým oknem s nevelkým čtyřlistem ve vrcholu osvětlovanou
místnost a kupolí je zaklenuto i poslední patro pod zděnou helmicí. Věž měla původně dva ochozy, přičemž níže situovaný je vysazen na konzolách. Vodu z horního ochozu odváděly unikátní zoomorfní
chrliče. V severozápadním nároží hradu (původně zjevně v parkánu) se velmi dobře dochoval objekt nejspíše ještě středověké černé kuchyně. Šlo o samostatnou dvouprostorovou stavbu, přičemž nad západní
prostorou, která původně zjevně obsahovala především otevřené zděné ohniště, byl vyvinut dobře dochovaný vysoký dýmník přecházející do komína. Ve východní místnosti se nacházela chlebová pec a sušárna.
Archeologický výzkum J. Michálka a J. Valkonyho v roce 2006, prováděný v souvislosti s úpravami nádvoří, odhalil v nádvoří hradu před palácem silnou dělící hradbu, vystavěnou
ve 14. století, která zjevně oddělovala větší johanitskou a menší bavorovskou část hradu. K hradbě zde přiléhalo patrně palácové křídlo stejného stáří, které nedosahovalo až k severní hradbě.
V interiéru bylo vybaveno pecí a zřejmě schodištěm. Další budova se slabší nádvorní zdí stávala podél severní hradby. Tato zástavba byla zbořena již v době okolo roku 1400, zjevně jako důsledek
přechodu celého areálu do johanitských rukou. V úrovni základového zdiva byla zjištěna i zaniklá východní část budovy tzv. purkrabství, formovaná složitějším stavebním vývojem. I její základy protínaly
vrstvy s keramikou datovatelnou do 13. století. Před nádvorní fasádou jižního paláce byly odkryty základy nejspíše nástupního peronu, zcela nelze vyloučit ani úvahy směřující k existenci arkády.
Bavorovské sídlo ve 14. století představovalo téměř čtvercový, ve skutečnosti lehce lichoběžný areál s výstavnou zástavbou podél tří stran, s čtverhrannou obytnou věží v jihozápadním
nároží a věží Rumpál v západní hradbě. Ve východní části dnešního nádvoří, zjevně již v původně johanitské části, byla částečně zkoumána do skály zasekaná cisterna či studna.
Z mladšího středověkého vývoje hradu jsme schopni spolehlivě identifikovat přestavbu z přelomu 15. a 16. století. Její součástí je obdélná věž Jelenka (podle J. Varhaníka byla vybudována
nejpozději do roku 1402), vystupující z jižní fronty hradu vedle zmíněné věžice, a nejspíše v této době vznikla zástavba podél severní strany nádvoří. Její součástí byla také nová a poměrně subtilní
brána. Na severní straně směrem k Otavě byl hradní areál rozšířen (nebo nově opevněn) o nové nádvoří, jehož stranu nad řekou zajistila masivní polookrouhlá dělostřelecká bašta a další polobašta
v sousedství. Na západě byla součástí tohoto hradebního okruhu před čelo hradu předstupující brána.
Strakonice jsou symbiózou s johanitskou komendou objektem výjimečným. Raně gotická bavorovská část hradu svou výstavností převyšovala běžný dobový průměr. Zvláštní podoba věže
Rumpál je nejspíše reminescencí na řešení obytných věží královských hradů a neodpovídá běžnému provedení soudobých bergfritů. Hrad se ve 13. století řadil k nejnáročnějším ukázkám šlechtické hradní
architektury.
Zdroj:
- DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. 2. vydání. Praha: Libri, 2002, s. 519-522.
- DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Dodatky. Praha: Libri, 2002, s. 92-94.
- DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Dodatky 3. Praha: Libri, 2008, s. 114-115.
- SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl XI. - Prácheňsko. Praha: František Šimáček, 1897, s. 126-138.
- VARHANÍK, Jiří - KYNCL, Josef. Chórová věž na dřevěném roštu. K stavebním dějinám hradu ve Strakonicích. In: Dějiny staveb, 2006, s. 25-32.
- VARHANÍK, Jiří. Neznámý prostor strakonického hradu. In: Průzkumy památek 11, 1995, s. 77-84.
- VARHANÍK, Jiří. Trezory v hradní věži. K stavebním dějinám strakonického hradu. In: Dějiny staveb, 2013, s. 120-126.
Základní informace:
Název: |
Strakonice |
Okres: |
Strakonický |
Poloha: |
18 km západojihozápadně od Písku |
Nadmořská výška: |
400 m n. m. |
GPS souřadnice: |
N 49°15.50245', E 13°54.07385' |
Přístupnost: |
přístupný v návštěvních hodinách |
Majitel: |
Jihočeský kraj, Město Strakonice, |
Oficiální stránky: |
|
Fotogalerie: |
|
Dokumentace: |
1. celkový plán hradu |
Typický pohled: |
Cesta k hradu:
|
Ve Strakonicích na autobusovém nádraží zastavuje dálkový spoj z Prahy a také řada místních linek, např. z Blatné, Písku, Volyně, Vimperku.
Nejbližší ŽST se nachází přímo ve Strakonicích, hned vedle autobusového nádraží, odkud je hrad vzdálen cca 1,6 km.
V těsné blízkosti hradu nalezneme tři parkoviště, z toho jedno placené.
Erby významnějších držitelů hradu: |
 Bavorové ze... |
 Johanité |
|
|
Copyright © Ohradech.eu (David Mikoláš)