Poslední aktualizace tohoto tématu: 22. 8. 2012


VĚŽE TYPU BERGFRIT A DONJON


Věž chápou kastellologové jako objekt schopný zcela samostatné existence i obrany. Od ostatních objektů hradu ji vydělují jako stavbu libovolného půdorysu, jejíž výška několikanásobně přesahuje další rozměry (Tomáš Durdík, Pavel Bolina) či jako stavbu, jejíž výška mnohonásobně převyšuje její šířku (Ingolf Gräßler). František Gabriel navrhuje řadit do typu věž každou stavbu, jejíž výška přesahuje průměr opsané kružnice jejího půdorysu.

Každá věž, stejně jako jakákoliv jiná hradní stavba, prochází po staletí své existence archeologizací ("transformací" zapříčiněnou vlivy člověka a přírody) a to v různé míře, která ovlivnila její současnou podobu, pohybující se mezi dvěma krajními polohami. Jednu z nich představují věže dochované v plném rozsahu včetně střechy (Kašperk, Kokořín), druhou krajní polohou jsou pouhé dispozice staveb (Schönbuch, Lipá), o kterých jen stěží jednoznačně rozhodneme, zda je vůbec můžeme přiřadit k věžím podle výše uvedené definice. Do této skupiny řadíme i zahloubené objekty, označované za podvalí, nad které literatura věže situuje, ačkoliv doklady k jejich postavení v terénu chybí. Větší pravděpodobnost správného přiřazení mezi věže mají stavby na půdorysu kružnice nebo pěti či víceúhelných základech. Důvodem je malá pravděpodobnost středověkého uplatnění takovéto dispozice při zakládání jiné stavby než věže.

Podle funkce v hradní dispozici dělíme věže na hlavní a ostatní. František Gabriel určuje jako hlavní věž tu, která je pohledově dominantní bez ohledu na základnovou nivelitu hradního staveniště. U složitějších dispozic, zvláště vyváženého charakteru, nacházíme i dvě hlavní věže. U vícevěžových hradů může nastat i případ, že žádnou věž nelze klasifikovat jako hlavní. V českém prostředí, podle zapojení do obytného provozu hradu, dělí Tomáš Durdík a Pavel Bolina hlavní věže na útočištné bergfrity a obytné donjony.

Bergfrity charakterizují stísněné a tmavé prostory, které nejsou uzpůsobeny pro trvalé bydlení. V jejich dispozici převažuje kruh nejčastěji o průměru cca 9 m, méně časté jsou bergfrity s břitem (Zvíkov), s polygonálním (Příběnice) či vývojově starším čtverhranným půdorysem (Rokštejn). Vstup do begfritu umožňovala dřevěná konstrukce ve výši patra. Vnitřní vertikální komunikace řešila dřevěná schodiště či žebříky. Pouze v případě sklenutí tuto funkci plnilo schodiště v tloušťce zdi. Uplatnila-li se ojediněle větší okna, osvětlovala pouze nejvyšší podlaží. Bergfrit bylo možné bránit především z jeho ochozu. Nejběžnější řešení přestavoval ochoz vrcholový, z počátku nekrytý (Bezděz), chráněný parapetní zdí a cimbuřím. Nekrytý ochoz musel být odvodňován pomocí kamenných žlabů a chrličů. Často se ochoz nahrazoval z obranného hlediska výhodnějším podsebitím, většinou v podobě patra či polopatra zděné, hrázděné nebo roubené konstrukce. Podsebití bylo prostřednictvím konzol vysazeno před líc pláště věže a umožňovalo účinnou obranu prostoru při její patě. Na toto řešení nás spolehlivě upozorní zbytky kamenných (Rožmberk) či otisky dřevěných konzol. Uzavřené ochozy bývaly vybavovány podle doby vzniku střílnami, z počátku stěrbinovými, později s rozvojem palných zbraní rozličně tvarovanými, většinou klíčovými. Běžné dřevěné konstrukce střech byly u bergfritů často nahrazovány odolnější zděnou helmicí (Kokořín), vzácně opatřenou i rozměrnými vikýři (Jenštejn).


Žulová (Frýdberk) a Bor u Tachova: Řez bergfritem

Žulová (Frýdberk) a Bor u Tachova: Řez bergfritem
(Durdík - Bolina 2001)


Hlavním charakteristickým rysem obytných věží (donjonů) je, že jejich vnitřní prostory jsou uzpůsobeny k stálému obývání. Obytná věž mohla být jak jedinou a hlavní obytnou stavbou hradu, tak i součástí širšího, mnohdy značně komplikovaného systému obytných prostor. U obytných věží převažují pravoúhlé dispozice, zatímco válcové tvary jsou ojedinělé. Jednotlivá podlaží zůstávají převážně nedělená. Přízemí, je-li přístup do věže v patře, sloužilo jako sklad či vězení. Vnitřní komunikace mezi podlažími běžně umožňovala dřevěná schodiště, vzácněji schodiště v tloušťce zdi nebo v přístavku. Plochostropé nebo méně časté sklenuté místnosti doplňují otopná zařízení, skříně v tloušťce zdi a velká okna s lavicemi (sedátky) v horních podlažích. Obytná věž kromě prostor určených k bydlení mohla obsahovat i kapli (Landštejn). Podobně jako u ostatních typů věží i donjony mohly zakončovat hrážděná či roubená patra nebo polopatra, nejčastěji obranného účelu. V dobách před nástupem palných zbraní završoval obytné věže nekrytý ochoz lemovaný parapetní zídkou s cimbuřím. Stejně byla řešena i vysazené podsebití; oba případy vyžadovaly pečlivé řešení odvodnění (Kašperk). Zhruba od poloviny 15. století se zakryté ochozy staly vzhledem k citlivosti střelného prachu na vlhkost nutností. Na nárožích obytných věží potom vznikaly alespoň drobné arkýřové věžičky (Šumburk). Velké půdorysné rozměry obytných věží způsobily, že jejich střechu tvoří zděné helmice pouze v malém počtu případů (Kašperk). Početnější nebylo ani užití střechy sedlové (Karlštejn). Nejčastěji se užívaly střechy valbového typu a pozednice jejich krovů se osazovaly v blízkosti vnitřního líce zdiva. Toto výrazně převýšené provedení zvané "dlátko" nejlépe umožňovalo zakrytí obranného ochozu.


Kost: Vertikální řez hlavní věží s pohledem na severní stranu

Kost: Vertikální řez hlavní věží s pohledem na severní stranu
(Gabriel 2008)


Při analýze chápeme obytnou věž jako těleso, které rozkládáme na body podlaží. Za doklad patrování slouží obezděné trámové kapsy, pokud se ovšem opakují na protilehlé stěně. V opačném případě jimi totiž asi prostupovaly dřevěné krakorce, které vynášely pavlače, sloužící pouze pro komunikaci. Jednoznačné vymezení podlaží dovolují prahy dveří a podlahy okenních nik s ustupujícím parapetem. Tu udávají výšku podlahy s přesností asi na 20 cm.

Mezi kvality věže řadíme figuru dispozice, rozkládající se na rysy tvar, rozměr a počet podlaží.

Rys tvar:

1. Třída s přímými hranami
 1.1 Dispozice trojúhelná
 1.2 Dispozice polygonální
 1.3 Dispozice čtyřúhelná
  1.3.1 Pravoúhlá (čtvercová a obdélná)
  1.3.2 Různoúhlá (kosodélná, kosočtvercová, lichoběžná)

2. Třída s křivočarými hranami
 2.1 Dispozice kruhová
 2.2 Dispozice oválná
 2.3 Dispozice elipsovitá
 2.4 Dispozice nepravidelných tvarů

Rys rozměr vymezuje obsah plochy základu.

Rys počet podlaží vykazuje tři možné kvality:

1. Podlaží depozitní
 - prostor bez oken nebo s okny otevřenými štěrbinovými otvory, prostupující do niky s plným parapetem
 - bez příček
 - bez otopných zařízení
 - bez záchodů
 - přístup pouze buď vertikální, nebo vstupní komunikací

2. Podlaží komunikační
 - bez příček
 - bez otopných zařízení
 - bez záchodů
 - přístup dovoluje vstupní nebo vertikální komunikace
 - propojitelnost s dalšími podlažími
 - osvětlení štěrbinovými otvory oken prostupujícími do niky s plným nebo ustupujícím parapetem bez lavice

3. Podlaží obytné
 - obsahuje nutně okna s prosvětlovacími otvory nebo štěrbinové otvory v nice s lavicí
 - možnost příček
 - otopná zařízení
 - záchody
 - možný doprovod komunikačního podlaží


Kost: Horizontální řez obytným podlažím hlavní věže

Kost: Horizontální řez obytným podlažím hlavní věže
(Gabriel 2008)


Za entity vybavení podlaží považujeme:

1. Komunikace
 1.1 Vstupní (nejnižší přístup z vnějšku)
 1.2 Vertikální (schodiště v tloušťce zdi)
 1.3 Horizontální

2. Okna
 2.1 Okenní otvor
  2.1.1 Štěrbinový (šíře do 40 cm)
  2.1.2 Prosvětlovací (šíře od 41 cm)
 2.2 Okenní nika
  2.2.1 Zastropení
  2.2.2 Parapet
  2.2.3 Lavice

3. Příčky

4. Otopná zařízení
 4.1 Krby
 4.2 Kouřovody
 4.3 Otvory s nimi spojené

5. Záchody (prevéty)

Vedle uvedených begfritů a donjonů, tedy věží hlavních, se mohou v hradní dispozici vyskytovat i věže jiného účelu, které vznikají uplatněním konkrétních specializovaných požadavků v kombinaci se zvýšenými nároky na ochranu daného prostoru. Dělíme je do většího množství typů a jejich variant, z nichž nejdůležitější jsou věže hradební, a v jejich rámci zvláště věže flankovací a bateriové, dále pak studniční, vodní, záchodové a jiné.



Literatura

- DURDÍK, Tomáš a Pavel BOLINA. Středověké hrady v Čechách a na Moravě. Praha: Argo, 2001, s. 30-42. ISBN 80-7203-349-2.
- GABRIEL, František. Vztah stavby "věž" k typu "skalní hrad" v severních Čechách. In: Castellologica Bohemica 11. Praha: Archeologický ústav AV ČR a Společnost přátel starožitností, 2008, s. 31-52. ISBN 978-80-86124-98-8.



Copyright © Ohradech.eu (David Mikoláš)