Poslední aktualizace tohoto tématu: 18. 12. 2008


RONOVCI


Počátky rodu

    Počátky šlechtického rodu Ronovců (též Ronoviců či Hronovců) spadají do konce 12. století, kdy se jejich jména začínají objevovat na přemyslovských listinách. Podle názoru Augusta Sedláčka Ronovci odvozují své pojmenování z německého slova "die Rönne" (tzn. ostrve), František Palacký zase vycházel z blíže neurčeného předka "Hrona" (odtud Hronovci).
    Erbovním znamením Ronovců byly černé zkřížené ostrve o šesti sucích umístěné na zlatém štítě. Ostrve byly sukovité kmeny s pahýly po osekaných větvích, které se používaly jako jednoduché žebříky zejména při dobývání hradů.

Znak Ronovců Pečet Jindřicha z Lipé

    Nejstarším známým příslušníkem rodu byl Smil (příjmením Světlík). Patřil mezi stoupence Přemysla Otakara I. Svou kariéru nastartoval jako jeden z králových rádců, později se ujal funkce kastelána v Kladsku. Zemřel pravděpodobně v roce 1216, zanechav po sobě tři potomky: dceru Scholastiku, staršího syna Častolova a mladšího Jindřicha. Oba dva zastávali významné královské úřady, Častolov byl nejvyšším maršálkem, pak nejvyšším lovčím, Jindřich budyšínským kastelánem.
    Původní državy Ronovců se rozkládaly v dolním Poohří na Litoměřicku. Ve 2. třetině 13. stol. se rozhodli vytvořit si rozsáhlé majetkové dominium v pohraničí a slabě kolonizovaných částech českých zemí. A tak expandují do Záhvozdu a Milčanska (mezi dolním Labem a povodím Lužické Nisy), kde konkurovali Markvarticům. V polovině 13. stol. již Ronovci ovládali celé Žitavsko až po Jizerské hory. Vybudovali zde síť hradů v čele s Ojvínem, Ronovem, Frýdlantem a Lipou.


Ojvín (Oybin) Frýdlant Lipý


Rozdělení rodu

    Zatímco Častolovi potomci seděli na Žitavsku, Jindřichovi synové začali v polovině 13. stol. budovat novou rodovou základnu na Českomoravské vrchovině a Čáslavsku. Dochází tak k rozdělení rodu a na historickou scénu vstupují páni z Lichtenburka (podle hradu Lichtenburk čili Lichnice v Železných horách, 14 km jihovýchodně od Čáslavi), kteří zbohatli skrz stříbrné hory Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Vymřeli v roce 1572.

Lichnice Lichnice - vstupní brána


Rozrod rodu


Častolovi potomci Jindřichovi potomci

+ páni z Ronova + páni z Lichtenburka
+ páni z Klinštejna (někdy i z Roztok) - Krušinové z Lichtenburka
+ páni z Lipé - Žlebští z Lichtenburka
- Ptáčkové z Pirkštejna - Pyknové z Lichtenburka
+ páni z Dubé - Bítovští z Lichtenburka
- páni z Frýdlantu
- Berkové z Dubé
- - páni z Malovar
- Škopkové z Dubé
- Škopkové z Liběšic
- páni z Náchoda*
- páni z Adršpachu
- páni z Červené hory

* Nejedná se o pány z Náchoda z rodu Načeraticů (vedli na štítu lva), nýbrž o potomky Haimana z Dubé, který na počátku 14. stol. přijal Náchod od krále v léno.


Rodové erby


Páni z Lipé

PÁNI Z LIPÉ

Páni z Lipé měli v erbu dvě černé zkřížené ostrve ve zlatém poli. Paprocký uvádí, že v jeho době se tyto ostrve lišili od ostrví jiných Ronovců tím, že měly jen pět suků, a nikoliv obvyklých šest. Klenot se podobal klenotu pánů z Lichtenburka, jen kapr býval spíše zlatý, a nikoli červený, a navíc byl pod něj zpravidla kladen malý polštářek.

Berkové z Dubé

BERKOVÉ Z DUBÉ

Berkové z Dubé se od ostatních Ronovců lišili jen klenotem, jímž byly na počátku 14. století samotné ostrve. O něco později nosili někteří příslušníci rodu na přílbě pannu, držící ostrve, ale již koncem 14. století se jako klenot ustálil pár složených zlatých orlích křídel, na něž byly položeny zkřížené ostrve.

Bítovští z Lichtenburka

BÍTOVŠTÍ Z LICHTENBURKA

Páni z Lichtenburka nosili od 13. století erb černých ostrví ve zlatém poli, společný i všem ostatním větvím Ronovců. Lišili se od nich pouze klenotem, který si podle pověsti vysloužil roku 1248 Smil z Lichtenburka na turnaji v Mohuči; byl jím kapr na kytce z pavích per. Tento klenot je však poprvé doložen až na počátku 14. století.



Kariéra

    Wojtěch rytíř Král z Dobré Wody ve své knize "Znaky rodů českých" uvádí, že Ronovci zastávali ve své historii úřad nejvyšších purkrabí celkem 5krát, nejvyšších hofmistrů bylo také 5, nejvyšších maršálků 23, 6krát byli nejvyššími komorníky, do úřadu nejvyššího sudího byli jmenováni 4krát a nejvyššími kancléři byli 2krát.

Vysvětlivky úřadů:

nejvyšší purkrabí = zástupce panovníka, představitel sboru nejvyšších zemských úředníků, velitel zemské vojenské hotovosti, předseda purkrabského soudu
nejvyšší hofmistr = správce panovnického dvora a za nepřítomnosti krále předseda komorního soudu
nejvyšší maršálek = společný úředník pro Čechy a Moravu, předsedal soudu, který rozhodoval spory o šlechtickou čest
nejvyšší komorník = uděloval povolení k audienci u panovníka, zodpovídal za řádné vedení agendy zemského soudu a zemských desek
nejvyšší sudí = řídil agendu zemského soudu
nejvyšší kancléř = v čele české kanceláře, nejdůležitějšího vnitropolitického i zahraničního politického úřadu pro celý český stát

Významní Ronovci

Smil z Lichtenburka (1220-1269)

    Smil z Lichtenburka byl zakladatel rodu Lichtenburků, významný šlechtic poloviny 13. století. Smil jako první z českých šlechticů měl vlastní kancelář a vydával listiny s titulaturou „rytíř z Boží milosti“. V letech 1248-1249 při vzpouře českého panstva zůstal na straně Václava I. a aktivně se účastnil na potlačení povstání. Za věrnost byl dosazen do úřadu nejvyššího purkrabího pražského a král ho pravděpodobně obdaroval územím Železných hor a přilehlých území na pomezí Čech a Moravy. Smil zde nechal zbudovat rodový hrad Lichtenburk (dnes nazývaný Lichnice) podle nějž se také začal psát. Své postavení si dokázal udržet i za panování Václavova syna Přemysla Otakara II. Opustil sice úřad nejvyššího purkrabího, ale Přemysl ho často pověřoval diplomatickými misemi. Pán z Lichtenburka se zúčastnil i bitvy u Kressenbrunnu v roce 1260.
    Smil se stal jedním z nejbohatších českých pánů své doby díky objevu stříbra u Jihlavy mimo jiné i na jeho pozemcích. Panství na východě Čech bylo nadále posilováno hrady Žleby, Smrdov, Ronovec, Ronov, Lipnice a městy Přibyslav, Chotěboř a Krucemburk.

Jindřich z Lipé (1270-1329)

    Jindřich působil už ve službách předposledního přemyslovského krále Václava II. Svým vlivem pomáhal pan z Lipé Jindřichu Korutanskému na český trůn, ale zároveň se přičinil o jeho vypuzení ze země. Jan Lucemburský Jindřicha roku 1310 jmenoval podkomořím (správcem zemských cenností) a českým maršálkem, ale už roku 1311 jej funkce zbavil. Pan z Lipé začal okamžitě budovat proti králi opozici. Roku 1315 mu král vrátil úřad podkomořího a v říjnu téhož roku se z popudu královny Elišky Přemyslovny nový podkomoří ocitl ve vězení na hradě Týřově, obviněný ze spiknutí proti králi. Na stranu Jindřicha z Lipé se ovšem postavila většina šlechty, a tak byl v dubnu 1316 propuštěn. Jan Lucemburský si na pomoc proti odbojné šlechtě pozval německé žoldnéře a šlechta v čele s Jindřichem mu pohrozila, že nedojde-li k dohodě, nahradí ho jiným panovníkem. Smír byl sjednán až roku 1318 za pomoci Ludvíka Bavora.

Hynek Krušina IV. z Lichtenburka (1392-1454)

    Hynek Krušina IV. z Lichtenburka byl nejstarší syn králova oblíbence a nejvyššího purkrabího Jana Krušiny IV. z Lichtenburka. Po předčasné otcově smrti přišli mladí Lichtenburkové soudně o Albrechtice a Hynek Krušina společně se svými bratry se rozhodl svá práva uplatnit násilím a začal s přepadáváním královniných statků. Opěrnými body byly rodinné hrady Kumburk a Opočno. Postupem doby se po upálení mistra Jana Husa z Hynka Krušiny stal příznivec východočeských kališníků, a pak významný orebský hejtman.

Zbyněk Berka z Dubé a Lipé (1551-1606)

    Zbyněk II. Berka z Dubé a Lipé, byl katolický duchovní, 10. arcibiskup pražský (1592-1606) a 25. velmistr Křižovníků s červenou hvězdou (1592-1606). Byl též kardinálem.
    Na kněze byl vysvěcen roku 1574. Byl v pořadí třetím mužem, který spojil úřady arcibiskupa pražského a velmistra Křižovníků s červenou hvězdou. Od jeho osoby byly tyto úřady spojeny formální personální unií, kdy se arcibiskup pražský automaticky stával též velmistrem řádu. Řád fungoval jako hlavní finanční opora v husitských válkách zchudlého pražského arcibiskupství až do 1694, kdy zemřel poslední arcibiskup-velmistr a propojení řádu a arcibiskupství zaniklo.



Literatura

- ANDĚL, Rudolf a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Čechy. Praha: Svoboda, 1984.
- ELBL, Pavel B. Smil z Lichtenburka. Rytíř, velmož a zakladatel. Třebíč: Akcent, 2007. ISBN 80-7268-403-5.
- KRÁL Z DOBRÉ WODY, Wojtěch. Znaky rodů českých. Praha: Společnost přátel starožitností českých, 1902, List 3. Hronovici (Ronovci).
- Ottův slovník naučný : Ilustrovaná encyklopedie obecných znalostí. Praha: J. Otto, 1888-1909.
- SEDLÁČEK, August. Českomoravská heraldika: část zvláštní. Praha: Česká akademie věd a umění, 1925, s. 12-14.
- URBAN, Jan. Lichtenburkové. Vzestupy a pády jednoho panského rodu. Praha: Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-579-X.



Copyright © Ohradech.eu (David Mikoláš)