Poslední aktualizace tohoto tématu: 18. 12. 2008


PŘIMDA


    Přimda (obr.), ležící 15 km jižně od Tachova, vstoupila do povědomí jako druhý nejstarší kamenný hrad na našem území (hned po hradě Pražském). Domníváme se, že vznikla někdy před rokem 1121 na stejnojmenném vrchu a že jeho stavitelem byl nějaký falcký nebo francký šlechtic, pravděpodobně Děpolt II. z Vohburgu.
    Naneštěstí hrad jednak tehdy stál v pomezním hvozdu, jednak o jeho stavbě nebyl český panovník zpraven, čímž byl porušen jeho regál. Kníže Vladislav se proto vypravil do Západních Čech a hradu se silou zmocnil. O strategickém významu hradní pevnosti nepochyboval ani Vladislavův nástupce kníže Soběslav I., který dal roku 1126 Přimdu přebudovat a nově opevnit.
    První historická zpráva o hradu pochází právě z roku 1126. Ve 12.-14. století náležela Přimda mezi nejvýznamnější královské hrady. Mezi lety 1148-1150 a 1161-1173 tu byl vězněn Přemyslovec Soběslav II. V roce 1247 skončil ve zdejším vězení po nezdařeném pokusu o převrat i pozdější český král Přemysl Otakar II.
    V období vlády Lucemburků došlo k prvním zástavám hradu. Za zástavních majitelů Boršů z Oseka se hrad stal útulkem loupežníků. V roce 1429 získali zástavu hradu Švamberkové, kteří ho vlastnili až do roku 1592. Na konci 16. století bylo přimdské panství rozprodáno a hrad se mění ve zříceninu.

    Velmi zajímavé informace o hradě získáme, začteme-li se do českých středověkých kronik. Samozřejmě se jedná o leckdy zkreslené a historicky nepodložené zprávy, nicméně neodolám a dovolím si zde příslušné pasáže z nich ocitovat.

    Kosmas ve své Kronice Čechů (Chronicon Bohemorum) vypráví, že roku 1121 "vystavěli nějací Němci uvnitř hranic českých ve hvozdě, k němuž se jde přes ves Bělou, hrad na strmé skále. Uslyšev o tom kníže Vladislav, vzal s sebou tři čety vybraných bojovníků, přepadl znenadání hrad a dobyl ho. Při prvním útoku byli tam raněni šípy ze zdi vystřelenými ne však smrtelně, dva bojovníci knížecí, Oldřich, syn Vacemilův, a Olen, syn Boršův. A není pochyby, že by byl kníže hned dal zvěšeti všechny Němce v tom hradě zajaté, kdyby nebyl právě přijel hrabě Albrecht, jenž je snažnými prosbami a vrozenou sobě obratností zachránil."

    Protiněmecky naladěný tak řečený Dalimil v 38. kapitole své kroniky přiznává objevení Přimdy zcela ahistoricky knížeti Oldřichovi:
"Kníže Oldřich při lovu
ztratil cestu k domovu.
Vyšplhal po jedli jedné,
že se trochu porozhlédne.
Uviděl neznámý hrad.
Byl by k němu došel rád,
ale všude po podnoží
rostlo husté, ostré hloží,
nikde ani náznak cest.
Nezbylo než z koně slézt,
mečem prorubat se k svahu,
drát se na hrad s obtížemi,
neboť most byl vytažený,
kolem hradby, pevný val -
a nikdo se neozval.
Kníže vnikl do sklepení.
Nikde živé duše není,
nikde stopa přítele,
jenom roucho zteřelé,
spousta vína s mnohým zbožím.
Kníže zpět se vrátil hložím,
Přímovi hrad kázal dát
a Přimdou ho po něm zvát."
    V následující kapitole se Dalimil zamýšlí nad tím, proč byl vlastně hrad vystavěn. Vychází z příběhu o mladém hraběti z Aldnburka, který žil na císařově dvoře a který vzplanul láskou k jeho sličné dceři. Císaři se však takové spojené nezamlouvalo, neboť neshledával hraběte dostatečně urozeným. Hrabě prodal císaři své majetky a v neprostupném terénu si nechal vystavět hrad, kam posléze císařovu dceru unesl.

    Dalimilův příběh převzal Václav Hájek z Libočan a mistrnou fabulací jej ve své Kronice české převedl z útvaru poetického do prozaického. Taktéž vypráví o císaři, hraběti Albrechtu z Aldemburku a císařově "velmi pěkné" dceři Elence, stejně tak do role objevitele hradu stylizuje knížete Oldřicha, který jej "zablúdiv nalezl a potom ... služebníku svému Přímovi darem dal."

    Již jsem výše zmínil, že Přimda sloužila občas i jako královské vězení. Vypovídají o tom Pokračovatelé Kosmovi (Kronika mnicha sázavského). Mnich sázavský píše: "Téhož roku (1161) vpadl kněžic Soběslav v noci se šedesáti ozbrojenými bojovníky do hradu Olomouce a skoro všechny, které tam zastihl, dal rozličným zhanobením potupit. O tom se ihned dotkla sluchu krále Vladislava letící pověst; ten, sebrav vojsko, oblehl řečený hrad, ale vida, že byl silnou hlídkou bojovníků jemu i jeho lidem vstup do hradu učiněn nepřístupným, uznal za obezřelejší raději chytrostí než bojem zkusiti mladistvou mysl knížete. Vyzval knížete skrze posly k míru, ba slíbil, že přijme podmínku míru, jakou by on chtěl. Kníže tedy, jako beránek nejprostší, na nic zlého nepomýšleje, vešel králi do rukou, mír a podmínka míru byl stvrzeny svátostí přísahy. Zde přísahal Jan, biskup moravský, onde všichni předáci čeští, tak jak král kázal, na utvrzení míru a důvěry. Ale kde je důvěra? Přísahy jsou porušeny, úmluva o míru uvedena vniveč, je jat a uvržen do pout kníže výtečné ušlechtilosti a na velmi pevném hradě Přimdě uvězněn pod nejpřísnější stráží k dlouhému trápení."
    V letopisech Kanovníka vyšehradského je mimochodem zmiňováno, že roku od narození Páně 1126 za knížete Soběslava I. "přestavěli Čechové některá opevnění, která se slovansky nazývají Přimda, Zhořelec a Tachov." O přestavbě Přimdy (Primberg) zpravuje i Přibík Pulkava z Radenína ve své Kronice české (s. 321). Tentýž kronikář také promlouvá o Soběslavově (syn knížete Soběslava) útěku z vězení na Přimdě roku 1150 (s. 327), o jeho opětovném zatčení a druhé internaci na Přimdě roku 1161 (s. 338). Za uvězněného mladšího bratra orodoval roku 1172 u císaře Oldřich, "syn starého Soběslava". "Snažil se dosáhnout z císařovy milosti pro sebe v Čechách podíl a pro svého bratra, který byl po třináct let zajat a předtím po tři roky v poutech držen na Přimdě, svobodu." (s. 343)
    Přibík Pulkava z Radenína (s. 359) klade k roku 1250 ještě událost, kdy král Václav I. "dal na jakémsi hradě Týřově zajmout" svého odbojného syna Přemysla, "a aby ho potrestal, přikázal ho v poutech převézt na Přimdu."

    V době, kdy v českých zemích vládl Jan Lucemburský, nacházelo se mnoho královských hradů v držení šlechtických rodů, a to včetně Přimdy. Šlechta tyto hrady získala různými způsoby: koupí, zástavou, často i "zabráním" v době vnitřních nepokojů a povstání českých pánů proti svému králi. V druhém díle Zbraslavské kroniky, v kapitole "Petr z Rožmberka a Vilém Zajíc se s jinými četnými pány odvrátili od krále" (L.P. 1318), pojednává právě o této problematice Petr Žitavský. Stěžuje si, že "hlavní příčinou tohoto zpustošení a bídy (v Českém království) je to, že četní páni drží četné královské hrady a odpírají králi na jeho žádost vrátit takový jeho majetek... Je těžko Vilémovi Zajíci (z Valdeka) vrátit králi města Beroun a Domažlice, těžší odevzdat královské hrady Křivoklát a Přimdu."

    K roku 1416 se vztahuje údaj o Přimdě ve Starých letopisech českých. "Toho roku, ale i předtím a později, Tista z Přimdy působil veliké škody městům a majetku krále Václava. Podkomoří pan Jan z Lestkova v masopustní úterý (3. března) náhle udeřil na ty, kteří v městečku pod hradem Přimdou v noci hráli kostky, pochytal jich něco přes třicet a pobral mnoho koní; o ty se rozdělili a vězně přivedl pan Jan do Prahy. Všechny je pověsili v Praze na šibenici; byli mezi nimi tři rodní bratři, úplně podobní jeden druhému, ani těm neodpustili."

    Tolik tedy o Přimdě, druhém nejstarším kamenném hradě na našem území, který rezonuje v českých středověkých dějinách a jehož příběh učarovává leckterého příznivce opevněných sídel dodnes.



Literatura

- HÁJEK Z LIBOČAN, Václav. Kronika česká. Praha: Odeon, 1981, s. 290-294.
- Kosmova Kronika česká. Praha: Svoboda, 1972, s. 191-192.
- Kronika tak řečeného Dalimila. Praha: Svoboda 1977, s. 70-71.
- Kroniky doby Karla IV. Praha: Svoboda 1987, s. 321, 327, 343, 359.
- Pokračovatelé Kosmovi. Praha: Svoboda, 1974, s. 27-28 a 40.
- Zbraslavská kronika. Chronicon Aulae Regiae. Praha: Svoboda, 1976, s. 315.
- Ze Starých letopisů českých. Praha: Svoboda, 1980, s. 50.
- ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha: NLN, 2005. ISBN 978-80-7106-759-7.



Copyright © Ohradech.eu (David Mikoláš)