Poslední aktualizace tohoto tématu: 18. 12. 2008


HRADY ŠLECHTY


Vedle hradů královských (hradských center) vznikaly v rámci procesu emancipace také hrady šlechtické, pravda leckdy skromnější, někdy však i mohutné a majestátné.
Proces emancipace spočíval v přerodu časně středověkého šlechtice, závislého na vůli knížete a propůjčených benefícií, v dědičnou "pozemkovou" šlechtu. Nejprve se to podařilo těm, kteří se po generace pohybovali v blízkosti knížat, rotovali v úřadech, byli tvůrci dvorské politiky, závisely na nich osudy Přemyslovců. Ovšem až prosazením dědičného pozemkového vlastnictví (1189: Statuta Konráda Oty) a ustavením šlechtické zemské obce za vlády Přemysla Otakara II. se završila letitá proměna někdejších předních "Čechů" ve skutečnou středověkou šlechtu.

Kromě osobních znaků výsadního postavení (oděv, zbroj) se stávala atributem urozenosti šlechtická sídla. Přesouvala se z hradských center na venkov a získával opevněný ráz. Především mocné rody opřené o velký majetek disponovaly prostředky, aby následovaly královské stavitele. Jejich postavení měly dodat lesku kamenné hrady. Nyní je třeba se ptát, zda čeští králové tehdy uplatňovali hradní regál, to jest, zda stavba nekrálovského hradu vyžadovala panovníkovo svolení, jak to později vymáhal Přemysl Otakar II. při svých zásazích proti šlechtickým hradům v alpských državách. Pro české poměry však bohužel zprávy chybějí.

Potlačení šlechtického odboje (1247-1249) zahájilo dramatický nárust hradů nejprve asi královských spojenců, posléze dalších velkých "pánů". Staré plošně rozlehlé hrady obehnané valy, které vyžadovaly trvalou údržbu a jejichž obrana nebyla možná bez početných bojovníků, ztrácely někdejší funkčnost a stávaly se přežitkem. Doba vyžadovala budování menších, ale pevnějších sídel, která by vycházela vstříc reprezentačním, správním a vojenským potřebám.

Vstup kamenných hradů na českomoravskou půdu nebyl dramatický. Již dříve docházelo k průnikům cizích pevností na území dnešních Čech (Přimda). Postupně se začaly šířit hradní stavby jako sloučení pevnosti a reprezentativního kamenného sídla. Jejich počet stoupal. V členitějších formách se přelévaly do dalších staletí, aby v 16. století ustoupily renesančním a barokním zámkům.

Hrady šlechty nebyly zpočátku tolik nákladné a výstavné jako královské stavby. Platí to zejména o malých a jednoduchých fortifikacích, které měly ohraničovat a hájit územní domény kolonizované šlechtou. V čele šlechtického sídla obvykle stávala okrouhlá věž s břitem, tak řečený bergfrit (proto hrady bergfritového typu). Jelikož věž sloužila jako útočiště obránců, bývala přístupná v úrovni patra a vstupovalo se do ní po dřevěném můstku. Na nejvíce chráněném místě, obvykle v závěru ostrožny, se nalézal palác. Kamenná hradba vybíhající z jeho konců hradní prostor uzavírala a spojovala palác s věží.

Zejména drobnější šlechta si budovala spíše tvrze, které se vyznačovaly menšími rozměry, zranitelnějším opevněním a větším podílem hospodářských funkcí. Zatímco hrady se většinou rozložily v dobře chráněných polohách opodál měst i vesnic, zůstávaly tvrze v přímém styku s venkovským osídlením. Počátky tvrzí jako typově vyhraněných útvarů nesahají hlouběji před polovinu 13. století, jejich rozmach přineslo až lucemburské období.



Literatura

- ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí. Praha: NLN, 1997. ISBN 80-7106-196-4
- ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198-1253: proměna státu a společnosti. Praha: NLN, 2002. ISBN 80-7106-140-9.



Copyright © Ohradech.eu (David Mikoláš)